V září byl oficiálně vyhlášen nultý ročník Literární ceny Waltera Sernera pro žáky na základních a středních školách. Zájemci měli možnost do 22.10. poslat své práce organizátorovi soutěže, Ústavu pro studium totalitních režimů. Cílem soutěže bylo motivovat žáky k přemýšlení o aktuálních otázkách současného světa s ohledem na dějinný kontext, prostřednictvím soutěže získali soutěžící možnost dále rozvíjet svůj literární talent.
Cena je pojmenována po karlovarském rodákovi, spisovateli Walteru Sernerovi, který pocházel z německojazyčné rodiny židovského vyznání. Walter Serner žil, tvořil a debatoval v pražských, vídeňských, berlínských i pařížských kavárnách, které vždy představovaly významná intelektuální ohniska, centra svobody a odporu k totalitarismu. Během druhé světové války se stal obětí holokaustu.
Témata práce, ze kterých bylo možné vybírat, byla sama o sobě velice rozsáhlá: období druhé světové války, holokaustu, soužití Čechů, Němců, Židů, Romů a dalších národů ve střední Evropě, problematiku evropanství, svobody a totalitarismu, xenofobie a rasové nenávisti, peripetie evropských dějin 20. století či smíření mezi lidmi a aktuální kontexty. Soutěžící si mohli práci pojmout podle vlastního uvážení jako esej, povídku či videonahrávku.
Heslem tohoto ročníku se stal citát ze Sernerova díla Poslední uvolnění: „Války jsou nejtěžší průjmy. Svoboda je lunapark. Klid je skutečná katastrofa.“ (K volbě došlo zejména s ohledem na dynamický světový vývoj, vojenské konflikty napříč světem či zásadní zpochybňování lidských a občanských práv některými státy).
Do soutěže se přihlásily i naše dvě žákyně. Každá z nich zvolila odlišný přístup, téma i pojetí.
Markéta Štěříková (sexta B) pojala svoji práci Stanice smrti jako povídku o mladé dívce Sáře, která se byla zatčena nacisty a převezena vlakem do koncentračního tábora, kde se snažila přežít. Ve vlaku se seznámila s Annou (Frankovou), se kterou se navzájem podporovaly a snažily se přežít. Během pobytu v táboře se postupně seznamují s dalšími vězni, kteří vypráví své příběhy. Tu a tam jsou zmíněna jména lidí, kteří se podíleli na zabíjení vězňů či experimentech na nich (např. Mengele). Autorka do práce zakomponovala mnohé, včetně strastí, které v koncentračním táboře zažívala dospívající dívka. Zachytila také smrt Anny. Příběh končí pochodem smrti, který Sára přežila. Po válce se pustila do sepisování toho, co během války zažila.
Anna Schallerová (sekuda B) svoji práci Ďáblův most pojala jako vyprávění, které napříč posledními 79 lety (1945, 1948, 1968, 1989 a 2024) spojovalo několik 13letých dívek, jménem Anna, s Ďáblovým mostem, který se nachází poblíž Plesné. Do každého vyprávění (mimo současného) zasadila dobové reálie, jak daná Anna reflektovala pocity z toho, co se okolo ní v daném roce dělo (konec války, odsun Němců, komunistický převrat, vpád vojsk Varšavské smlouvy, sametová revoluce). Současný pohled autorky samotné je reflexí událostí v Plesné za posledních 79 let, ve kterém zřetelně ukazuje svůj hluboký vztah ke svému bydlišti a památkám na minulé události.
Obě práce vynikaly vysokou kvalitou. Porota, složená z odborných kapacit (Petr Hlaváček z Ústavu pro studium totalitních režimů jako garant soutěže, spisovatelky Bianca Bellová a Kateřina Tučková, historikové Jiří Padevět a Petr Placák) zařadila práci Anny Schallerové mezi 14 laureátů, kteří byli pozváni na slavnostní vyhlášení. To se konalo 4.11. v pražském divadle Café Royal, místě, které je spojené s tvorbou Waltera Sernera. Anna byla vyhlášena na celkovém 3. místě. Mimo věcných darů a ocenění ze strany poroty byla Anna pozvána na společný oběd v Café Louvre (spolu se svým doprovodem) s Petrem Hlaváčkem.
Chtěl bych tímto ještě jednou poděkovat Markétě i Anně za účast.
