Jsou zprávy, které dostáváme rádi, protože dokáží vyloudit úsměv na naší tváři či pocit štěstí v naší duši. Jsou zprávy, které kolem nás prosviští rychlostí namydleneho blesku a nezanechají v nás vůbec nic. A pak jsou zprávy, většinou krátké, které nás zasáhnou tak, že nejsme schopni večer usnout, soustředit se na práci ani si užívat zábavy. Když dorazí, nechceme jim uvěřit. Jednou z nich je i ta, že 11.8. opustil tento svět Jaroslav Petřivalský.

Není to tak dávno, co mě život donutil zavzpomínat na mého třídního, skvělého učitele a člověka Josefa Haziho. Pan Petřivalský nebyl mým třídním ani mým nadřízeným jako pan Hazi. Byl „jen“ mým učitelem a kolegou, přesto můj život ovlivnil jako málokdo. Když nad tím tak přemýšlím, musím uznat, že vůbec nebyl prototypem ideálního kantora podle dnešních měřítek – trochu mu chyběl systém, nebyl důsledný, nejezdil s námi na výlety ani se neřídil heslem, že výuka má být hlavně zábavná, byl dosti přísný a náročný… Přesto měl v sobě něco, čím dokázal zaujmout generace studentů – a nejen těch, kteří se zhlédli v češtině. Uměl totiž nadchnout. Jeho úžasný smysl pro humor, jeho rozhled, zájem o historii i současnost, smysl pro spravedlnost, to vše ho řadí mezi kantory, na které se nezapomíná.

Jednou mě vyzkoušel z maturitní otázky, u níž jsem uměla jen úvod. Po pár sekundách mi sdělil, že ty úvodní cancy si odpustíme (ty jsou přece pro blbečky) a přejdeme k meritu věci. Mlčela jsem jako zařezaná. On taky, čímž jenom prodlužoval tu trapnost okamžiku. Stála jsem tam jak solný sloup a v hlavě úplně prázdno. Čekala jsem na pětku jako na vysvobození. „Sedni,“ rozřízl ticho ve třídě jeho hlas. Známka žádná. Po hodině si mě zavolal do kabinetu. Čekala jsem oprávněnou kritiku, ale přišlo něco mnohem horšího. „Taky ses nemusela hned urážet,“ vyslovil nahlas svou domněnku. Čtyři pětky by mě nemotivovaly víc do práce než tato věta. I takové byly metody výuky prof. Petřivalského.

Těch vzpomínek a zážitků je celá řada. Myslím, že málokdo dostal z nedopsané slohovky soubor známek „Výborně. Chvalitebně. Výborně. Chvalitebně“ s dovětkem, že „Za dvě hodiny by nenapsal román ani Jaroslav Dietl.“ Vím, že málokterý češtinář byl za komunismu tak odvážný, aby místo režimem protežovaných slovenských a sovětských „velikánů“ probíral několik týdnů v té době nepreferovaného Čapka či Kafku. Na ruce si při tom kreslil křídou různé obrazce a pak si je otíral do tmavozelených kalhot, takže odcházel ze třídy s výzorem pekaře, nikoli ctihodného gymnaziálního profesora.

Když jsem nastoupila na gympl jako vyučující, logicky mi nabídl tykání. To byla také anabáze! Tykat někomu, kdo byl pro mě téměř božskou autoritou? Nezvládla jsem to, takže kolega Petřivalský přitvrdil – začal mi také vykat. Ani to mě nepřimělo změnit postoj. Až poslední pokus byl úspěšný – začal mi onikat. Nakonec mě zlomil. Takže se stal mým kolegou se vším všudy. Nikdy mi nic nevnucoval, jen tak něco utrousil a já jsem jeho rady nasávala jako houba.

Obdivuhodné na něm bylo i to, že čím byl starší, tím víc ho oslovovala moderna – nejen v literatuře, ale i v divadle a ve filmu. I díky tomu získával v řadách studentů další a další obdivovatele.

Pan Petřivalský zemřel. Strohá věta, ale s nedozírnými následky. Svět přišel o úžasného češtináře, kultivovaného člověka, milého společníka do diskuse. Já jsem přišla o svůj kantorský vzor a inspirativního kolegu. Je mi moc smutno.

Olga Vykysalá